Náš najznámejší krasokorčuliar Ondrej Nepela korunoval svoje snaženie na zimnej olympiáde v japonskom Saporre, ktorá sa uskutočnila vo februári 1972. Jednalo sa o prvé olympijské hry, ktoré sa konali na ázijskom kontinente, ktorých sa zúčastnilo 1106 športovcov z 35 krajín sveta. Okrem Ondreja Nepelu na olympijských hrách získala bronzovú medailu aj Helena Šikolová v behu na lyžiach a družstvo hokejistov ČSSR taktiež získalo bronz, čo zaradilo ČSSR na 12. miesto v počte získaných olympijských medailí.

Po víťazstve na Majstrovstvách sveta v Bratislave v roku 1973 a intervenciách predstaviteľov vtedajšej štátnej moci, medzi ktorými boli predseda vlády Slovenskej socialistickej republiky Peter Colotka či prezident Gustáv Husák, mohol Ondrej Nepela vycestovať do USA, kde pôsobil v revue Holiday on Ice. V spomínanej revue vystupoval 13 rokov a po ukončení pôsobenia v USA sa Ondrej Nepela dal na trénerskú dráhu. Od roku 1986 až do svojho úmrtia v r. 1989 pôsobil v nemeckom Mannheime.

Dňa 21. decembra 2000 bol Ondrej Nepela vyhlásený Slovenským olympijským výborom za Slovenského športovca storočia. Cenu za svojho zverenca prebrala jeho trénerka Hilda Múdra.

Slovenské olympijské a športové múzeum, inventárne číslo 1383

Vlajka prezidenta republiky neboli prezidentská standarta patří mezi státní symboly. V době, kdy prezident pobývá v republice, visí na jeho sídle. Standartu, která je uložena ve sbírce Národního muzea, dostal první československý prezident T. G. Masaryk k sedmdesátým narozeninám darem od občanů ze svého rodného Hodonína. Ručně ji vyšily ženy z rodiny Pechů. Delegace města Hodonína, která prezidentovi přijela poblahopřát, mu ji předala v den jeho narozenin, 7. března 1920. Vzhledem k tomu, že oficiální prezidentská standarta v té době ještě nebyla vyrobena, vlála tato „neoficiální“ krátký čas nad Hradem. Poté byla umístěna v jedné z reprezentačních místností s oznámením „Dar hodonínských občanů velkému synu“.
Po smrti T. G. Masaryka pak byla vrácena rodině Pechů. V období okupace byla zakopána na pozemku rodiny. V rodině Pechů se standarta dědila po 3 generace. Do Národního muzea se dostala v roce 1986.

Historické muzeum – H8-13108

Rezolúcia zhromaždenia, ktoré sa konalo v Liptovskom Mikuláši 1. mája 1918, je politickou proklamáciou slovenskej politickej reprezentácie na sklonku prvej svetovej vojny.

Obsahuje aktuálne politické požiadavky, napr. uzavretie mieru, uznanie práva národov Rakúsko-Uhorska na sebaurčenie, zavedenie všeobecného rovného a tajného volebného práva, slobodu slova, tlače a zastavenie cenzúry slovenskej tlače. Po prvýkrát je tu verejne prednesená požiadavka slovenskej politickej reprezentácie vytvoriť spoločný československý štát.

Rezolúcia bola prednesená na ľudovom zhromaždení 1. Mája 1918 v Liptovskom Mikuláši, ktorého zvolávateľom bola slovenská sociálna demokracia. Rukopis rezolúcie po jej nadobudnutí do zbierok SNM podrobil historickej vedeckej analýze V. Zuberec. Podľa Zuberca autorom autentického štvorstranového konceptu rezolúcie bol V. Šrobár, slovenský politik, stúpenec politiky čechoslovakizmu a podporovateľ T. G. Masaryka. Rezolúcia bola korigovaná na prípravnej schôdzi 29. apríla 1918. Na redakcii a doplnkoch sa podieľal aj sociálnodemokratický politik J. Kusenda a tvorivo prispel aj J. Burian. Rukopis rezolúcie zakúpilo SNM v roku 1968 do zbierok vtedajšieho Historického ústavu SNM. Po vyhlásení rezolúcie za národnú kultúrnu pamiatku v roku 1988 bol dokument zaradený do Archívu SNM.

Papier, atrament Slovensko, Liptovský Mikuláš, Máj 1918, 65/1968, H 2797

27/10/2017

Text: Miroslava Burianová


Rukopis prvního zákona byl Národním muzeem zakoupen v roce 1971 z antikvariátu v Karlově ulici a je uložen v osobní pozůstalosti Aloise Rašína v Archivu Národního muzea pod inv. č. 814. Vzhledem ke svému významu je zapsán jako archivní kulturní památka číslo 62. Ostatní písemnosti Aloise Rašína věnovala o rok později do archivu vdova po Rašínově synu Ladislavovi Marie Rašínová. Zda byl jejich součástí původně i První zákon, či jej uschoval pro další generace František Soukup, jak to sám připsal na přední stranu dokumentu, je již dnes zřejmě nerozluštitelným tajemstvím. Pod slavným oficiálním Provoláním Národního výboru z 28. října 1918, je podepsán František Soukup, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobára a Alois Rašín. Právě on byl autorem tohoto významného dokumentu, stejně jako Prvního československého zákona.

Zákony nového státu se promýšlely již od jara 1918. Rašín vzpomínal, že jednání Národního výboru připomínalo spíše politikaření, takže připravený politický a hospodářský zákon raději projednali v Maffii (Maffie byl hlavní orgán českého domácího odboje během první světové války). Návrh tzv. základního zákona nového státu připravoval Rašín spolu s Přemyslem Šámalem a Ferdinandem Pantůčkem na schůzkách v bytě starosty Sokola Josefa Scheinera na Václavském náměstí během srpna a září. Dne 27. října 1918 v osm hodin večer zazvonil v bytě Aloise Rašína telefon. Z Vídně telefonoval zástupce Národního výboru ve Vídni Vlastimil Tusar a sdělil Rašínovi a jeho ženě Karle, že ho s vědomím císaře navštívil plukovník generální štábu Ronge a padla slova o kapitulaci. Vzrušení nedovolilo manželům Rašínovým spát. „Seděli jsme se ženou až do rána, přehlížel jsem všecky plány, které jsme dělali, aby se nezapomnělo na nic. Noc rychle utekla.“ vzpomínal Alois Rašín ve svých Pamětech. Josef Scheiner v noci zmobilizoval sokolské hlídky, aby očekávaný převrat proběhl bez výtržností. Rašín zatím načrtl návrh Prvního zákona na papír.

Ještě v brzkém ránu kolem šesté hodiny se šel projít přes Městské sady k Národnímu muzeu. Tušil, že ho čeká výjimečný den. Bylo ráno 28. října 1918. Když ve čtvrt na deset dopoledne znovu zazvonil telefon z Vídně s mylnou informací, že Rakousko-Uhersko kapitulovalo, byli všichni připraveni. Na budově, kde na Václavském náměstí sídlila redakce deníku Národní politika, byl vylepen text Andrássyho nóty. Rakousko-uherská monarchie přijala požadavek amerického prezidenta Woodrowa Wilsona na národní státy. Lidé si to vyložili jako kapitulaci. Ale v centru Prahy nikdo z politiků nebyl. Vůdci odboje v čele s Karlem Kramářem jednali v Ženevě s představiteli zahraničního odboje. V Praze byli přítomní předáci Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup a Jiří Stříbrný, kterým se později dostalo československou historiografií označení „muži 28. října“.

Rašín na to vzpomínal: „Když jsme přijeli s Malé Strany na Václavské náměstí, byla celá Praha vzhůru, všude vlály prapory, policejní strážníci měli již své čapky ozdobeny slovanskou trikolorou, vojáci si strhovali růžičky s čepic a ozdobovali je barvami českými nebo slovanskými. Všichni jásali, zpívali…“

Právníky Václavem Boučkem, Alfrédem Meissnerem a Lvem Winterem upravená podoba Rašínova Prvního zákona byla čtena na veřejnosti a v divadlech, ale hlavně ji zveřejnil tisk a narychlo vytištěné letáky. To již byl První zákon jednomyslně přijat na večerní plenární schůzí Národního výboru.

Zákon o zřízení samostatného Státu československého, dnes jednoduše nazývaný recepční norma nebo též První zákon, byl později publikován ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 11/1918. A co vlastně tužkou psaný papír obsahuje? Všehovšudy pět článků. Československý stát na jejich základě vstoupil v platnost. Ve skutečnosti však dokument nemluvil o vzniku republiky, ale jen oznamoval vznik samostatného státu. O jeho formě mělo být teprve rozhodnuto, ačkoli bylo pravděpodobné, že to bude republika.

Nejdůležitějším bodem Prvního zákona byl druhý článek, tzv. recepční. Říkal, že „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“ Jeho podstata tkvěla v uchování právní kontinuity s rakousko-uherskou monarchií, čímž mělo být zamezeno porevolučnímu chaosu.

Formát uložení:
Osobní pozůstalost Aloise Rašína, Archiv Národního muzea, inv. č. 814
Vzhledem ke svému významu je zapsán jako archivní kulturní památka č. 62.

> odkaz na eSbírky

První zákon československý, přední strana. Zdroj: Národní muzeum

Odpolední vydání Lidových novin již otisklo informaci o vzniku Československa. Zdroj: Národní muzeum