Dňa 1. septembra 1992 o 22.26 hod. schválili poslanci Slovenskej národnej rady 114 hlasmi vládny návrh Ústavy Slovenskej republiky. Tesne pred hlasovaním opustili rokovaciu miestnosť poslanci Maďarského kresťansko-demokratického hnutia a Spolužitia ako protest proti neprijatiu ich pozmeňovacích návrhov k problematike národnostných menšín. Proti zneniu ústavy boli 16 poslanci a štyria sa zdržali hlasovania.

O dva dni neskôr bola nová slovenská ústava podpísaná predsedom Slovenskej národnej rady Ivanom Gašparovičom a premiérom Vladimírom Mečiarom v Rytierskej sieni Bratislavského hradu.

Ústava Slovenskej republiky, 1992, MMH 5054, SNM – Múzeum národných rád v Myjave

Autorem zlaté medaile je sochař a medailér Josef Šejnost. Medaili vytvořil k tisíciletému výročí smrti sv. Václava, proto je na aversu medaile vyobrazen tento český patron. Na tak významné jubileum byly v roce 1929 připraveny velké oslavy a jednou z událostí mělo být otevření dostavěného chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Tuto událost připomíná revers medaile. Medaile byla ražena ve zlatě, stříbře a bronzu. Zlatých medailí bylo vyraženo pouze kolem 180 kusů. Ty se vydávaly ve dvou ryzostech – 987 a 750. Medaile s puncem 750 se razily ze soukromého zlata a stříbra.

Medaile k dokončení stavby chrámu svatého Víta 1929 – avers (i. č. Au – K 987, Národní muzeum)

Medaile k dokončení stavby chrámu svatého Víta 1929 – revers

Tvár a osobnosť Alexandra Dubčeka (1921–1992) sa spája s reformnými zmenami v Česko-Slovensku v januári až auguste 1968 známymi aj ako Pražská jar. Presvedčenie celoživotného komunistu výrazne poznamenala angažovanosť v straníckej rehabilitačnej komisii, ktorá na začiatku 60. rokov prehodnocovala politické procesy s komunistami z prvej polovice 50. rokov 20. storočia. Postupné uvoľňovanie v kultúrnych a vedeckých sférach (napr. historici otvorili rad dovtedy utajovaných tém), sa prejavilo aj v politike. Začiatkom roka 1968 bol A. Dubček zvolený za prvého tajomníka ÚV KSČ (Ústredného výboru Komunistickej strany Československej). Postupne bola zrušená cenzúra, povolené bolo verejné zhromažďovanie a spolčovanie. Túto „kontrarevolúciu“ zastavili vojská piatich armád Varšavskej zmluvy, ktoré v noci z 20. na 21. augusta 1968 obsadili Česko-Slovensko. A. Dubček bol odsunutý do úzadia spoločenského života. Do politického života sa vrátil po novembri 1989. Stal sa poslancom a predsedom Federálneho zhromaždenia.

Okuliare Alexandra Dubčeka, 90. roky 20. storočia, H 42950, SNM – Historické múzeum

29/06/2018

Text: Marek Junek


Zlatou růži historicky uděluje papež jako zvláštní vyznamenání osobnostem, chrámům, městům či vládám pro jejich katolický charakter a loajalitu ke Svatému stolci. V současné době je výhradně udělována místům. V České republice toto vyznamenání mají pouze dvě lokality – Katedrála sv. Víta na Pražském hradě a velehradská bazilika.

Papež Jan Pavel II. udělil Zlatou růži velehradské bazilice 28. 6. 1985 u příležitosti konání poutě v rok 1100. výročí smrti sv. Konstantina.

Papež v apoštolském listu vyzvedl misijní činnost Konstantina a Metoděje mezi Slovany, zdůraznil jejich roli na rozvoji kultury na území Velké Moravy a také poukázal na tradici, která je spjatá s jejich jmény. Zároveň zmínil, jaký vliv má cyrilometodějská tradice na duchovní život obyvatel Československa.

Udělení vyznamenání mělo také posílit věřící v komunistickém Československu. Což se také stalo. Velehradská pouť v roce 1985 patřila k nejvýznamnějším protirežimním demonstracím v Československu v období před pádem komunismu.

Zlatá růže, Farnost Velehrad, pozlacený kov, vyrobeno ve Vatikánu, majitel: Farnost Velehrad

Zlatá růže, Farnost Velehrad, pozlacený kov, vyrobeno ve Vatikánu, majitel: Farnost Velehrad

Zlatá růže, Farnost Velehrad, pozlacený kov, vyrobeno ve Vatikánu, majitel: Farnost Velehrad

07/06/2018

Text: Martina Vyskupová


Pôvodom český výtvarník Jan Hála patrí k umelcom, ktorí prevažnú časť svojho života prežili na Slovensku. Maliarstvo študoval najskôr v súkromnej maliarskej škole Ferdinanda Engelmüllera (1867–1924) v Prahe. V období rokov 1910–1915 navštevoval pražskú Akadémiu výtvarných umení, konkrétne ateliér figurálnej maľby prívrženca akademizmu a symbolizmu Maximiliána Pirnera (1854–1924) a ateliér Vlaha Bukovaca (1855–1922). Po štúdiách v Prahe sa v roku 1923 usadil v slovenskej dedine Važec pod Tatrami. Okrem maľby sa venoval aj etnografii a dokumentaristike, písal tiež esejistické reportáže do českých Lidových novin. Bol členom slovenských umeleckých spolkov – Spolku slovenských umelcov (od r. 1925), Umeleckej besedy slovenskej (od r. 1928) a spoluzakladateľom važeckého umeleckého spolku Tatran (1926–1929). Samostatne vystavoval v rámci českého a slovenského územia v Košiciach (1931, 1933, 1938), v Prahe (1932), v Bratislave (1932) a v Liptovskom Mikuláši (1933). V rámci svojho umeleckého programu sa zameriaval najmä na dokumentáciu rázovitej krajiny Važca a slovenského folklóru, ktorý zaznamenával tradičnými výtvarnými prostriedkami. Venoval sa aj ilustrácii, patrí k zakladateľom modernej slovenskej ilustračnej tvorby pre deti a mládež.

Námetom predstavenej žánrovej kompozície zo zbierky SNM – Historického múzea je skupina žien vychádzajúcich z dedinského kostola na pozadí hornatej tatranskej prírody. Sú odeté v ľudových krojoch z obce Važec v slovenskom regióne Liptov, ktoré sa vyznačujú bohatou a pestrou výzdobou. V Hálovom maliarskom prejave s využitím pestrej farebnosti nachádzame prvky štylizovaného secesného dekorativizmu, ktorý bol pre jeho tvorbu príznačný na začiatku 30. rokov 20. storočia. Bol očarený važeckým krajom a prírodou. Jeho diela sú poznamenané najmä záujmom o miestny folklór (zvyky, odevy, povesti či piesne). Važec pod Tatrami inšpiroval aj ďalšie slovenské a české osobnosti pôsobiace v kultúre, napr. Jána Kollára, Ondreja Halašu, Karola Plicku, Pavla Socháňa. Okrem J. Hálu tu žili a tvorili aj výtvarníci Jaroslav Augusta a František Havránek.

Jan Hála (1890–1959), Z kostola, 1932, olej, plátno, 220 x 200 cm, SNM – Historické múzeum

Německá přilba pro protivzdušnou obranu, civilní varianta bez vzorového označení. Na obou bocích jsou obtisky s větším znakem Protektorátu Čechy a Morava. Takto označené přilby používal protektorátní Luftschutz, Liuftschutzpolizei, Feuerschutzpolizei a pravděpodobně i protektorátní policejní prapory. Vzhledem k typu zvonu přilby je toto s největší pravděpodobností Luftschutzpolizei.

Přilba je železná s černým nátěrem, zachována je vnitřní kožená výstelka i podbradník. V horní (temenní) části jsou dva otvory po průstřelu. Předmět je součástí kolekce artefaktů z pražského povstání v roce 1945, kterou shromáždilo Muzeum Klementa Gottwalda v Praze.

Větší znak Protektorátu Čechy a Morava má štít čtvrcený. V jeho pravém horním a levém spodním poli jest znak český: na červeném štítě stříbrný dvouocasý lev ve skoku vpravo hledící, úst rozžavených, s jazykem vyplazitým, čelenkou a zbrojí, vše zlaté barvy. V levém horním a pravém spodním poli znak moravský: na modrém štítě orlice vpravo hledící, stříbrně a červeně šachovaná, s čelenkou a zbrojí, vše zlaté barvy.

Národní muzeum, Historické muzeum, Sbírka Muzea dělnického hnutí, H11M-11

Ústredným motívom zástavy „Združenia Slovenských dobrovoľníkov“ je vyobrazenie Mohyly na Bradlom s čestnou strážou (česko-slovenskí legionári v rôznych uniformách). Vrch Bradlo je súčasťou Myjavskej pahorkatiny a je nad cestou medzi mestom Brezová pod Bradlom a Košariskami. Pod týmto motívom sú roky 1914, 1917, 1918, 1919, 1920 a 1921. Medzi rokmi 1918 a 1919 je dátum 28.–30. X. 1918 a heslo „Za vlast a slobodu“, pod ktorým sa nachádza vlajka Česko-Slovenska s nápisom: „Rovnosť, volnosť, braterstvo“. V pravej časti sa nachádza heslo: „Svornosť jednota a láska k vlasti je odkaz náš!“. Vľavo je heslo: „Vernosť, družnosť, junáctvo, udatnosť sú príkazy naše!“ V spodnej časti lícnej strany sú znaky USSD Bratislava („Sdruženie slovenských dobrovoľníkov ústredie Bratisl“), Skalice z r. 1844 a Trnavy. „Vďaka mestám Bratislave, Skalici Slov., Malackám, Trnave, Vrbovemu, Okr. Výboru v Piešťanoch a obciam Krakovany, Stráže n./V. a Trebatica“.

Na rubovej strane je zobrazený veľký štátny znak Česko-Slovenskej republiky, nad ktorým sa nachádza heslo „Za vlast a slobodu“ a armádne insígnie (puška, meč, prilba). Bikolóra a trikolóra vytvárajú akési heraldické prikrývadla štátneho znaku, kde ako klenot je zvečnený Milan Rastislav Štefánik. Na pravej strane štátneho znaku sú erby Sliezska, Moravy a Čiech, pod ktorými je dátum „28. októbra 1918“. Na ľavej strane sa nachádzajú erby Slovenska, neidentifikovaný erb (v dolnom poli tohto erbu sa nachádza znak Těšínska a Ratibořska) a Podkarpatskej Rusi a dátum „30. októbra 1918“. Nad erbmi sú dátumy 1914, 1917, 1918, 1919,1920 a 1921. V pozadí za Milanom Rastislavom Štefánikom je zachytené legionárske vojsko, zložené z dvoch proti sebe idúcich formácií. Na horizonte sú znázornené Tatry v strede s dvojkrížom odrážajúcim slnečný svit zo slnka nad ním. V spodnej časti rubovej strany sa nachádza nápis: „Za vlast a slobodu / a republiku Československú / vojsko Československé / v roku 1914–1918–1919–1920–1921 / v bojoch zvíťazila Národná rada Československá“. Po stranách nápisu sa nachádza znak mesta Bratislava a znak mesta Malaciek.

Pohnuté emoce spojené se vznikem Československé republiky se otiskly do nejrůznějších rovin kulturně-společenského života a ani tradiční kultura nebyla výjimkou.
Není tedy nijak překvapivé, že manifestace tohoto nadšení nacházíme na tak populárních a hojně rozšířených artefaktech, jako jsou kraslice.
Prezentované kraslice s vlasteneckou tematikou z fondu lidového zvykosloví Národopisného muzea NM jsou současně ukázkami dvou nejhojněji zastoupených způsobů výzdoby – techniky voskové batiky a techniky vyškrabování.
Velmi náročná a sofistikovaná technika voskové batiky spočívá v postupném nanášení voskové rezervy, přičemž voskem nepokrytá místa tvoří základ každé další barevné vrstvy ornamentu. Po ponoření do barvicí lázně je vosk ze skořápky odstraněn a nanáší se nová struktura, následuje nová barvicí lázeň a celý postup se opakuje až do docílení konečné podoby ornamentu.
Technika vyškrabování vyžaduje jemnou, ale jistou ruku, která je schopna tvořit ostrým nástrojem precizní linie a tvary. Ty vznikají seškrabáním barevné vrstvy až na původní barvu skořápky.
Jazykové nedokonalosti jsou u nápisů na kraslicích zcela typickým jevem.

Kraslice s naivním motivem státního znaku a svatováclavské koruny, Radešov u Volyně. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s naivním motivem státního znaku a svatováclavské koruny, Radešov u Volyně. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s naivním motivem státního znaku a svatováclavské koruny, Radešov u Volyně. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s motivem státního znaku ČSR, Ostrožská Nová Ves. Vypracovaná technikou voskové batiky, vyfukovaná, typická ukázka krasličářské tvorby novoveské provenience. Nedatována, ale znázorněný motiv a zpracování odkazuje k 1. třetině 20. století.

Kraslice s motivem státního znaku ČSR, Ostrožská Nová Ves. Vypracovaná technikou voskové batiky, vyfukovaná, typická ukázka krasličářské tvorby novoveské provenience. Nedatována, ale znázorněný motiv a zpracování odkazuje k 1. třetině 20. století.

Kraslice s pozdravem prezidentu TGM, Vnorovy. Vypracovaná technikou voskové batiky, vyfukovaná. Nedatována, pravděpodobně 1. třetina 20. století.

Kraslice s pozdravem prezidentu TGM, Vnorovy. Vypracovaná technikou voskové batiky, vyfukovaná. Nedatována, pravděpodobně 1. třetina 20. století.

Kraslice s plným textem národní hymny, lokalita neznámá. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s plným textem národní hymny, lokalita neznámá. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s plným textem národní hymny, lokalita neznámá. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Náš najznámejší krasokorčuliar Ondrej Nepela korunoval svoje snaženie na zimnej olympiáde v japonskom Saporre, ktorá sa uskutočnila vo februári 1972. Jednalo sa o prvé olympijské hry, ktoré sa konali na ázijskom kontinente, ktorých sa zúčastnilo 1106 športovcov z 35 krajín sveta. Okrem Ondreja Nepelu na olympijských hrách získala bronzovú medailu aj Helena Šikolová v behu na lyžiach a družstvo hokejistov ČSSR taktiež získalo bronz, čo zaradilo ČSSR na 12. miesto v počte získaných olympijských medailí.

Po víťazstve na Majstrovstvách sveta v Bratislave v roku 1973 a intervenciách predstaviteľov vtedajšej štátnej moci, medzi ktorými boli predseda vlády Slovenskej socialistickej republiky Peter Colotka či prezident Gustáv Husák, mohol Ondrej Nepela vycestovať do USA, kde pôsobil v revue Holiday on Ice. V spomínanej revue vystupoval 13 rokov a po ukončení pôsobenia v USA sa Ondrej Nepela dal na trénerskú dráhu. Od roku 1986 až do svojho úmrtia v r. 1989 pôsobil v nemeckom Mannheime.

Dňa 21. decembra 2000 bol Ondrej Nepela vyhlásený Slovenským olympijským výborom za Slovenského športovca storočia. Cenu za svojho zverenca prebrala jeho trénerka Hilda Múdra.

Slovenské olympijské a športové múzeum, inventárne číslo 1383

Vlajka prezidenta republiky neboli prezidentská standarta patří mezi státní symboly. V době, kdy prezident pobývá v republice, visí na jeho sídle. Standartu, která je uložena ve sbírce Národního muzea, dostal první československý prezident T. G. Masaryk k sedmdesátým narozeninám darem od občanů ze svého rodného Hodonína. Ručně ji vyšily ženy z rodiny Pechů. Delegace města Hodonína, která prezidentovi přijela poblahopřát, mu ji předala v den jeho narozenin, 7. března 1920. Vzhledem k tomu, že oficiální prezidentská standarta v té době ještě nebyla vyrobena, vlála tato „neoficiální“ krátký čas nad Hradem. Poté byla umístěna v jedné z reprezentačních místností s oznámením „Dar hodonínských občanů velkému synu“.
Po smrti T. G. Masaryka pak byla vrácena rodině Pechů. V období okupace byla zakopána na pozemku rodiny. V rodině Pechů se standarta dědila po 3 generace. Do Národního muzea se dostala v roce 1986.

Historické muzeum – H8-13108