(1888–1960) – slovenský řeckokatolický kněz a biskup. Vystudoval teologii v Prešově a Budapešti a v roce 1911 byl vysvěcen na kněze řeckokatolické církve. Ačkoli chtěl pro neshody s vedoucími představiteli slovenského státu abdikovat, byl papežem jmenován biskupem v Prešově. Za druhé světové války se Gojdič neúspěšně snažil o zastavení odsunu Židů ze Slovenska. V roce 1950 byla řeckokatolická církev postavena mimo zákon a Gojdič uvězněn. Zemřel ve vězeňské nemocnici v roce 1960.

(1913–1991) – původem slovenský politik, právník a prezident. Do komunistické strany vstoupil v 16 letech a postupně se stal významným slovenským levicovým intelektuálem. Po vzniku slovenského státu v roce 1939 se stal odpůrcem Tisova režimu a zapojil se do Slovenského národního povstání. Po válce působil na vysokých postech ve Sboru pověřenců, slovenském výkonném orgánu existujícím v letech 1944–1960. Byl jeden z hlavních komunistických funkcionářů, kteří na Slovensku potlačovali nekomunistické politické síly. V 50. letech byl obviněn z tzv. „buržoazního nacionalismu“ a odsouzen na doživotí. Po propuštění na amnestii prezidenta Antonína Novotného v roce 1960 a rehabilitaci v roce 1963 se vrátil do veřejného života a přidal se k reformnímu proudu v KSČ. Po srpnové invazi v roce 1968 se postupně stával hlavní postavou tzv. „normalizace“ společnosti, v dubnu 1969 se dostal na nejvyšší pozici v komunistické straně a v roce 1975 k této funkci připojil i funkci prezidenta. Až do roku 1987, kdy se vzdal postu generálního tajemníka ÚV KSČ, zastával obě nejvyšší funkce v Československu.

původně vznikla v důsledku rozpadu Československa a vzniku slovenského státu. Po druhé světové válce byla formálně samostatnou stranou působící na Slovensku, od roku 1948 se stala oblastní organizací KSČ.

– byla založena v průběhu Slovenského národního povstání. Po válce se ve straně sjednotila slovenská protikomunistická opozice. Ve volbách v roce 1946 vyhrála ve slovenské části republiky, získala 62 procent. Komunisté se snažili stranu zdiskreditovat (komunisté členy Demokratické strany nazývali „neoluďáky“) a posléze zlikvidovat, členové strany byli pronásledováni často na základě smyšlených obvinění. Demokratická strana byla po únoru 1948 transformována do Strany slovenskej svobody, která se stala součástí Národní fronty a fakticky tak zanikla. K jejímu obnovení došlo v prosinci 1989.

(1895–1979) – československý generál, politik a prezident. Za první světové války byl členem československých legií, bojoval například v bitvách u Zborova či Bachmače. V období první republiky působil v armádě, po vypuknutí druhé světové války se zapojil do odboje v odbojové organizaci Obrana národa a posléze odešel do Polska, kde se dostal do sovětského zajetí. V roce 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz, se Svoboda stal velitelem prvního československého praporu v Sovětském svazu. Do konce války povýšil na generála. Do Československa se vrátil v roce 1945 jako ministr obrany v tzv. košické vládě, kterým zůstal až do roku 1950. Ačkoli byl v tzv. košické vládě jako nepolitický ministr, reálně jednal ve prospěch komunistů (v roce 1948 vstoupil do KSČ). Na počátku 50. let ale postupně upadl v nemilost a byl i krátce vězněn. Od druhé poloviny 50. let se znovu vrací do veřejného života. V dubnu 1968 se stal prezidentem, tento úřad vykonával až do roku 1975.

(1890–1945) – generál a politik slovenského původu. Za první světové války padl do ruského zajetí a vstoupil do československých legií. Byl jediný Slovák, který za první republiky dosáhl hodnosti generála. I přes jmenování generálním inspektorem slovenské armády po vzniku slovenského státu emigroval a zapojil se do zahraničního odboje v Londýně. Poté co vypuklo Slovenské národní povstání, se dostal na území Slovenska a převzal velení 1. československé armády. Po porážce povstání byl spolu s Jánem Golianem zajat a oba zahynuli v koncentračním táboře ve Flossenbürgu.

(1906–1945) – za první republiky byl důstojníkem československé armády. Po vzniku slovenského státu zůstal v armádě, ale udržoval kontakty s československým exilem v Londýně. Postupně kolem sebe zformoval antifašisticky smýšlející skupinu důstojníků a začal připravovat Slovenské národní povstání, během něj pak patřil k jeho čelným lídrům. Ke konci války byl Ján Golian spolu s Rudolfem Viestem zajat nacisty a oba zemřeli v koncentračním táboře, pravděpodobně ve Flossenbürgu.

(1904–1942) – nacistický politik a v letech 1941–1942 zastupující říšský protektor v protektorátu Čechy a Morava. Po převzetí úřadu zavedl dočasné stanné právo a začal tvrdě pronásledovat odboj, což mělo za následek mnoho poprav a odsunů do koncentračních táborů. Heydrich se také zasadil o odsun Židů z protektorátu do koncentračních táborů a měl v plánu vyřešit „českou otázku“. V roce 1942 na něj byl československými výsadkáři spáchán atentát, na jehož následky zemřel.

(1913–1942) – na počátku druhé světové války bojoval v Polsku a ve Francii jako člen Cizinecké legie. Po okupaci Francie německou armádou se spolu s Jozefem Gabčíkem dostal do Anglie, kde absolvoval parašutistický a speciální výcvik. Byl vybrán jako jeden z výsadkářů pro operaci Anthropoid, v jejímž rámci provedl spolu s Jozefem Gabčíkem atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Kubiš zemřel spolu s Gabčíkem necelý měsíc po atentátu, v kostele sv. Cyrila a Metoděje při střetu s SS.

(1912–1942) – voják slovenského původu. Po absolvování povinné vojenské služby zůstal v armádě, ale roku 1937 odešel na vlastní žádost do civilu. V roce 1939 odešel do zahraničí. Nejdříve vstoupil do Cizinecké legie ve Francii a po obsazení Francie německou armádou se dostal do Anglie, kde absolvoval parašutistický a speciální výcvik. Na sklonku roku 1941 byl v rámci akce Anthropoid spolu s Janem Kubišem vysazen v protektorátu Čechy a Morava a 27. 5. 1942 vykonali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Gabčík zemřel o necelý měsíc později v kostele sv. Cyrila a Metoděje při střetu s SS.

(1870–1956) – katolický kněz a politik. Byl jedním ze zakladatelů Československé strany lidové v roce 1919. Jako předseda této strany působil až do roku 1938. Mezi lety 1921 a 1938 byl ministrem (např. zdravotnictví, železnic, pošt a telegrafů atd.) ve všech vládách. Za války odešel do Londýna a byl předsedou československé exilové vlády. Po únoru 1948 se pokusil o útěk ze země, ale byl zadržen a zbytek života strávil v internaci.

(1886–1948) – diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta. Za první světové války byl důstojníkem rakousko-uherské armády. Za první republiky působil jako diplomat nejdříve v USA a posléze v Londýně, kde pracoval v letech 1925–1938 jako velvyslanec. Po vypuknutí druhé světové války se připojil k exilové skupině kolem E. Beneše a zastával post ministra zahraničí v exilové vládě. Jako komentátor československého vysílání BBC v Londýně získal popularitu ve své vlasti. Ministrem zahraničí zůstal po válce i po komunistickém puči v únoru 1948. Pomohl tak převzetí moci komunisty v Československu legitimizovat. V březnu 1948 zemřel za nevyjasněných okolností pádem z okna Černínského paláce.

(1889–1973) – významný politik a diplomat slovenského původu. Svá univerzitní studia strávil v Chicagu. V USA se angažoval v krajanských spolcích a v roce 1916 se stal předsedou Slovenské ligy v USA a zapojoval se spolu s Masarykem a Benešem do diplomatických aktivit ve prospěch Československa. Podepsal také za Československo Trianonskou mírovou dohodu. Od roku 1921 až do roku 1940 byl velvyslancem v Paříži a ve 20. letech také zástupcem Československa ve Společnosti národů. Na počátku druhé světové války se zapojil do československého odboje v exilu, ale postupně se dostával do opozice proti Benešovi a v roce 1942 byl zbaven všech funkcí v exilové vládě. Po válce se už nevrátil do Československa a odešel do USA, kde působil v Radě svobodného Československa.

(1901–1953) – slovenský novinář, politik a jeden z předních ideologů slovenského nacionalismu, jehož základem byla kombinace katolicismu a fašismu. Ve 30. letech se stal šéfredaktorem novin Slovák, ústředního listu HSĽS, a později také velitelem Hlinkových gard. Po vzniku slovenského státu, byl krátký čas ministrem vnitra, ale nebyl přijatelný pro nacisty a byl odsunut na post velvyslance ve Vatikánu. Roku 1945 emigroval do Itálie a posléze do USA. V roce 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k dvaceti letům vězení.

(1887–1947) – slovenský politik, katolický kněz a prezident slovenského státu. Jeho politická kariéra se váže k Hlinkově slovenské ľudové straně, jejíhož vedení se po Hlinkově smrti v roce 1938 ujal. V letech 1927–1929, kdy byla HSĽS součástí vlády, zastával funkci ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Od mnichovské dohody byl předsedou autonomní slovenské vlády. Po obsazení Československa německou armádou a vzniku slovenského státu se stal jeho hlavním představitelem a zanedlouho prezidentem, kterým byl až do roku 1945. Ještě před koncem války se pokusil uprchnout, ale došlo k jeho internování Američany, vydání do Československa, kde byl v roce 1947 popraven.

(1888 – 1970) – československý generál, legionář a předseda vlády ČSR. Bojů v první světové válce se účastnil jako legionář, mimo jiné bojoval i v bitvě u Zborova, a dosáhl až na hodnost generála. V meziválečném období působil v armádě jako náčelník hlavního štábu či inspektor čs. branné moci a několik měsíců byl i ministrem obrany. V září 1938 se stal na měsíc předsedou vlády a znovu ministrem obrany, kterým zůstával ještě i krátce po vzniku protektorátu Čechy a Morava. Po skončení druhé světové války byl odsouzen na dvacet let vězení. Propuštěn byl v roce 1960 na amnestii.

(1878–1944) – původem slovenský politik. Svoji politickou kariéru začal ještě za Rakouska-Uherska, kde byl od roku 1905 poslancem Uherského sněmu. Angažoval se také v propuštění Andreje Hlinky z vězení. Po válce působil krátce jako velvyslanec v Maďarsku a po návratu do Československa se stal poslancem, kterým byl až do roku 1939. Jeho politická kariéra se pojila především s Agrární stranou. V období 1. ČSR vykonával funkci ministra na několika ministerstvech (unifikací, zahraničí, školství…) a v letech 1935–1938 byl předsedou vlády. Po mnichovské dohodě Hodža odešel do Francie, kde v roce 1939 založil exilový orgán – Slovenskou národní radu. Mezi jeho a Benešovou exilovou skupinou panovaly neshody o podobě exilové politiky a Hodžův vliv se postupně marginalizoval. Zemřel v roce 1944 v Americe.

(1909–1990) – jeden z nejvýznamnějších fotbalistů meziválečného období. Dosáhl úspěchů především jako hráč pražské Sparty v letech 1931–1941 a také jako reprezentant Československa. Na mistrovství světa v roce 1934 se stal nejlepším střelcem.

(1907–1988) – fotbalový útočník, hrál 18 let za Slavii. Jeden z nejlepších střelců v historii reprezentace.

(1904–1996) – český fotbalista, brankář, jehož kariéra byla spojena především s pražským klubem Slavia, za který odehrál přes 1100 zápasů. Československo reprezentoval 73×, přičemž z toho 37× jako kapitán.

(1898–1945) – sudetoněmecký politik, bankovní úředník a učitel tělocviku. V roce 1933 založil a vedl Sudetoněmeckou stranu (SdP), která vznikla částečně sloučením DNSAP a DNP. SdP se ve 30. letech stala nejsilnější politickou stranou v Československu. Za druhé světové války působil Henlein jako říšský místodržící v sudetské župě. Po konci války spáchal sebevraždu.

Německá nacionální strana. Založena v roce 1919. Strana zastávala protičeskoslovenské pozice. V roce 1933 byla zakázána a velká část její členské základny postupně přešla do SdP.

Německá národně socialistická strana dělnická. Založena v roce 1919. Strana udržovala úzké kontakty s německou nacistickou stranou NSDAP. Strana odmítala začlenění Sudet do Československa. Strana byla zakázána v roce 1933 a v podstatě celá její členská základna přešla do nově vzniklé SdP.

nejsilnější meziválečná slovenská politická strana. Ideologie HSĽS byla národně orientovaný konzervativní katolicismus, do něhož byly později zakomponovány prvky fašismu. Zakladatelem a vůdčí osobností strany byl až do své smrti v roce 1938 Andrej Hlinka. Strana se původně jmenovala Slovenská ľudová strana, ale v roce 1925 došlo k jejímu přejmenování na Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu. Po Hlinkově smrti se stal hlavním představitelem strany kněz Jozef Tiso. Mocenský vrchol strany nastal po nacistické okupaci Československa a následném vzniku protektorátu Čechy a Morava. Prakticky zároveň vznikl i slovenský stát, kde byla dominantní úloha HSĽS ve státě ústavně zakotvena a její představitelé vládli státu až do jeho zániku.

(1876–1932) – zlínský podnikatel. V roce 1894 založil se svými sourozenci obuvnický závod ve Zlíně, který se později stal jedním z nejvíce prosperujících podniků v meziválečném Československu. Tomáš Baťa se také angažoval ve zlínské komunální politice, od roku 1923 byl až do své smrti starostou Zlína. Jako starosta a zároveň největší zlínský podnikatel se velkou měrou podílel na urbanistické proměně Zlína. Po smrti Tomáše při letecké nehodě převzal Baťovy závody jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa.

(1884–1956) – za první světové války byl pilotem rakousko-uherského letectva. V listopadu 1918 vstoupil do československé armády a o půl roku později se stal v pořadí druhým velitelem československého letectva. V roce 1923 byl penzionován, odešel z československé armády a stal se prvním ředitelem nově vzniklých Československých státních aerolinií. Po odchodu z ČSA v roce 1927 pomohl vybudovat Československou leteckou společnost, soukromou společnost založenou Škodovými závody, jejímž ředitelem se stal.

(1880–1946) – slovenský politik a právník. Před vznikem první republiky působil jako profesor práva na univerzitě v Budapešti a Bratislavě. Těsně po vzniku republiky byl zastáncem opětovného připojení Slovenska k Maďarsku. Později přehodnotil své názory a vstoupil do Slovenské ľudové strany, v rámci které založil a vedl v letech 1923–1929 paramilitantní organizaci Rodobrana. V roce 1921 přišel s návrhem federalizace Československa. Jeho názory byly blízké italskému fašismu a později i německému nacismu. V roce 1929 byl za špionáž ve prospěch Maďarska odsouzen k 15 letům vězení. V roce 1937 byl omilostněn prezidentem Benešem a opět se zapojil do aktivit namířených proti Československu. Po vzniku slovenského státu se stal předsedou vlády a ministrem zahraničí. Po válce byl odsouzen k trestu smrti a popraven v roce 1946.

(1886–1937) – slovenský politik Slovenské ľudové strany (od roku 1925 Hlinkovy slovenské ľudové strany). V roce 1922 předložil parlamentu návrh na autonomii Slovenska. V roce 1929 se stal krátkodobě ministrem unifikací.

(1874–1950) – slovenský politik a farář. Od roku 1906 poslanec za Slovenskou ľudovou stranu na Uherském sněmu. Poslancem byl i po celá 20. léta až do vyloučení z Hlinkovy slovenské ľudové strany, kdy se neúspěšně pokusil založit vlastní stranu. Poté odešel z politiky. V prvních třech letech existence Československa vypracoval několik autonomistických koncepcí, které se ale nedostaly ani k projednávání v parlamentu.

(1896–1953) – nejvýznamnější politik Komunistické strany Československa. Za první světové války byl vojákem rakousko-uherské armády, ze které v roce 1918 dezertoval. V první polovině 20. let působil jako komunistický funkcionář na Slovensku, poté se přesunul do Prahy a formoval opozici proti tehdejšímu vedení KSČ. V roce 1929 se spolu se svými stoupenci (tzv. karlínští kluci) dostal do vedení strany. Druhou světovou válku strávil v Sovětském svazu, odkud řídil komunistický odboj. Po válce Gottwald využil pro komunisty příznivé situace, stal se premiérem a dovedl KSČ až k převzetí moci v únoru 1948. Po smrti Edvarda Beneše Gottwald po něm přebral prezidentský úřad. Zemřel krátce po smrti Josifa Stalina.

(1882–1939) – český spisovatel, knihovník a novinář. Působil především v Brně, kde také v letech 1918–1922 pracoval jako dramaturg Národního divadla (současná budova brněnského Národního divadla nese jeho jméno). Vedle prózy se věnoval i poezii, kde je patrný vliv anarchismu a později impresionismu. Po okupaci Československa spáchal sebevraždu.

(1896–1997) – jeden ze zakladatelů slovenské kinematografie. Pracoval už před první světovou válkou s bratrem Danielem ve filmových studiích v USA. Po ní se rozhodli, že začnou natáčet filmy ve své vlasti, k čemuž založili filmovou společnost Tatra Film Corporation, pod kterou vznikl první slovenský film Jánošík. Společnost se po vzniku filmu rozpadla a Jaroslav Siakeľ později začal podnikat v USA a k filmu se už nevrátil.

(1861–1943) – český propagátor sportu a autor knih o etiketě. V období první republiky byl předsedou Klubu československých turistů a Československého olympijského výboru. Patřil také ke spoluautorům Olympijské charty vzniklé roku 1894. Mezi lety 1919 a 1922 působil jako ceremoniář prezidenta republiky a navrhl Řád bílého lva.

(1884–1948) – politik a druhý československý prezident. Po vinohradském gymnáziu studoval na Filozofické fakultě UK a dalších univerzitách v Evropě (například politické vědy na Sorbonně). Před první světovou válkou učil v Praze sociologii. Za války byl jeden z hlavních představitelů odbojové organizace Maffie a po emigraci do Francie byl spolu se Štefánikem nejdůležitějším spolupracovníkem T. G. Masaryka a společně velkou měrou přispěli ke vzniku československých legií. Beneš také patřil mezi zakladatele Společnosti národů. Od vzniku samostatného Československa působil konstantně jako ministr zahraničí, mimo to byl poslancem a rok také předsedou vlády. Po abdikaci Masaryka na prezidentský úřad v roce 1935 byl Beneš zvolen prezidentem. Jako prezident čelil dvěma krizovým momentům československých dějin 20. století, a to situaci kolem mnichovské dohody a následně druhé světové války, kterou strávil v Londýně a odkud vedl exilovou vládu, a poté poválečné uspořádání republiky a převzetí moci komunisty v únoru 1948.

(1860–1937) – politická aktivita budoucího prvního československého předsedy vlády byla v předválečné době spojena především s mladočeskou stranou, za kterou byl již v roce 1891 zvolen do Říšského sněmu a od roku 1897 se stal jejím předsedou. Mimo to spoluzakládal s T. G. Masarykem v roce 1889 realistickou stranu. Za první světové války se účastnil odboje, přičemž byl spolu s Aloisem Rašínem a dalšími odsouzen k trestu smrti. V roce 1917 jim však Karel I. udělil amnestii. Po vzniku první Československé republiky se stal prvním předsedou vlády. Po pádu své vlády sice byl nadále politicky aktivní (poslancem byl až do své smrti), ale jeho vliv na politické dění v republice se postupně marginalizoval.

(1871–1938) – vystudovaný historik a sociálnědemokratický politik. Politicky angažoval už od mládí, kdy patřil mezi účastníky tzv. procesu s Omladinou. V roce 1907 se stal poslancem Říšské rady. V období první republiky působil jako dlouholetý poslanec a od roku 1935 jako senátor Národního shromáždění. Mimo to působil od roku 1923 až do své smrti jako starosta Masarykovy dělnické akademie.

(1850–1937) – filozof, sociolog, politik a první československý prezident. Tomáš Masaryk vystudoval filozofii na Vídeňské univerzitě, kde se také v roce 1879 habilitoval prací o sebevraždě. V roce 1882, po rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, se s rodinou přestěhoval natrvalo do Prahy a začal působit na nově vzniklé české univerzitě. Poté se Masaryk aktivně zapojil do dění v české kulturní obci (například se účastnil tzv. sporu o Rukopisy, kde stál na straně těch, kteří zpochybňovali pravdivost Rukopisů) a české politice. V roce 1890 vstoupil do mladočeské strany a o rok později získal mandát v Říšské radě. V průběhu první světové války odjel do zahraničí, odkud spolu s dalšími organizoval odboj proti Rakousku-Uhersku a následně i vznik Československa. Po vzniku samostatného Československa byl zvolen jeho prezidentem. Poté jím byl zvolen ještě třikrát. Masaryk se tak za svou válečnou a poválečnou aktivitu stal symbolem samostatného Československa.

(1867–1950) – československý politik a lékař. Jako jediný zástupce Slováků podepsal 28. října prohlášení o vzniku Československa. Po jeho vzniku působil jako ministr pro správu Slovenska a ministr zdravotnictví a tělovýchovy. V polovině 20. let se stal senátorem za agrárníky a jeho vliv na politické dění slábl. Za druhé světové války se účastnil odboje na Slovensku a po jejím skončení se stal ministrem vnitra a prvním předsedou nově založené Strany slobody. Na sklonku svého života působil jako ministr pro sjednocení zákonů
ve vládě Klementa Gottwalda, tuto funkci zastával od února 1948 do své smrti v roce 1950.

(1871–1940) – český a československý politik. V politice se začal angažovat už při studiu práv na pražské univerzitě. Politická kariéra Františka Soukupa je spojená především se sociální demokracií, za kterou byl v roce 1907 zvolen do Říšské rady. Za války patřil mezi členy Maffie a po vzniku nové republiky působil jako první ministr spravedlnosti. V roce 1920 byl zvolen senátorem a později vykonával funkci předsedy senátu, kde působil až do jeho zrušení. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava byl vězněn a nedlouho poté umírá.

(1880–1955) – český a posléze československý politik, který se politicky angažoval už od mladého věku. Jako 17letý se účastnil založení České strany národně sociální, v níž zůstal až do poloviny 20. let. Za války se účastnil odboje jako člen Maffie. Po jejím skončení působil jako ministr (např. obrany či železnic) a patřil mezi členy tzv. pětky. V polovině 20. let se rozchází s národními socialisty a inklinuje k národně orientovaným stranám a posléze se na jeho politické orientaci projevuje vliv fašismu. Politicky se angažoval až do druhé světové války. Po jejím konci byl za svoji předválečnou politickou aktivitu, především tu za druhé republiky, odsouzen k doživotí a ve vězení zemřel.

(1873–1933) – československý politik spojený především s Agrární stranou, jejímž předsedou se stal už před první světovou válkou a zůstal jím až do své smrti. Za první světové války účastník československého odboje a člen domácího odbojového orgánu s názvem Maffie. Po jejím skončení se stal prvním ministrem vnitra nově vzniklé Československé republiky a posléze několikanásobným předsedou vlády. Ke konci 20. let se kvůli zdravotním problémům stáhl z politiky.

(1867–1923) – významný český a československý politik, který se politicky angažoval už od dob vysokoškolských studií, kdy byl mimo jiné uvězněn v tzv. procesu s Omladinou. Před světovou válkou byl členem mladočeské (svobodomyslné) strany a za války se účastnil odboje jako člen Maffie. Za své aktivity byl spolu s Karlem Kramářem a dalšími odsouzen k trestu smrti, ale nakonec propuštěn na amnestii v roce 1917. Po vzniku republiky učinil jako první československý ministr financí důležitá ekonomická opatření mladého státu včetně peněžní reformy. Byl členem Československé národní demokracie a také poslancem za tuto stranu. Ke konci roku 1922 se stal znovu ministrem financí. Zemřel v únoru 1923 na následky atentátu, který na něj spáchal mladý anarchista.