Rezolúcia zhromaždenia, ktoré sa konalo v Liptovskom Mikuláši 1. mája 1918, je politickou proklamáciou slovenskej politickej reprezentácie na sklonku prvej svetovej vojny.

Obsahuje aktuálne politické požiadavky, napr. uzavretie mieru, uznanie práva národov Rakúsko-Uhorska na sebaurčenie, zavedenie všeobecného rovného a tajného volebného práva, slobodu slova, tlače a zastavenie cenzúry slovenskej tlače. Po prvýkrát je tu verejne prednesená požiadavka slovenskej politickej reprezentácie vytvoriť spoločný československý štát.

Rezolúcia bola prednesená na ľudovom zhromaždení 1. Mája 1918 v Liptovskom Mikuláši, ktorého zvolávateľom bola slovenská sociálna demokracia. Rukopis rezolúcie po jej nadobudnutí do zbierok SNM podrobil historickej vedeckej analýze V. Zuberec. Podľa Zuberca autorom autentického štvorstranového konceptu rezolúcie bol V. Šrobár, slovenský politik, stúpenec politiky čechoslovakizmu a podporovateľ T. G. Masaryka. Rezolúcia bola korigovaná na prípravnej schôdzi 29. apríla 1918. Na redakcii a doplnkoch sa podieľal aj sociálnodemokratický politik J. Kusenda a tvorivo prispel aj J. Burian. Rukopis rezolúcie zakúpilo SNM v roku 1968 do zbierok vtedajšieho Historického ústavu SNM. Po vyhlásení rezolúcie za národnú kultúrnu pamiatku v roku 1988 bol dokument zaradený do Archívu SNM.

Papier, atrament Slovensko, Liptovský Mikuláš, Máj 1918, 65/1968, H 2797

Povím Vám příběh z druhé světové války, který mi vyprávěla v padesátých letech židovská žena – obyvatelka penzionu Luxor v Poděbradech. Jeho hrdinkou je holčička Ester a vánoční ozdoba – řetěz na stromeček.

Válka za sebou neměla ani polovinu, když začaly hromadné transporty židovského obyvatelstva. Nejdříve do Terezína. Muži, ženy i děti. Blížily se Vánoce a ať je to jakkoliv překvapivé i děti internované v Terezíně se chtěly těšit na Ježíška a stromeček. V prostředí ghetta bylo vše složité, těžké bylo i sehnat dlouhou nit. Improvizovalo se, shánělo, hledalo a nalézalo. Ozdobený stromeček nakonec byl, a s ním i poslední Vánoce v Terezíně.

Holčička Ester měla štěstí… přežila. A její zásluhou se dochovala i tato vánoční ozdoba – řetěz na stromeček.

Karel Kropík, Praha

Ústredným motívom zástavy „Združenia Slovenských dobrovoľníkov“ je vyobrazenie Mohyly na Bradlom s čestnou strážou (česko-slovenskí legionári v rôznych uniformách). Vrch Bradlo je súčasťou Myjavskej pahorkatiny a je nad cestou medzi mestom Brezová pod Bradlom a Košariskami. Pod týmto motívom sú roky 1914, 1917, 1918, 1919, 1920 a 1921. Medzi rokmi 1918 a 1919 je dátum 28.–30. X. 1918 a heslo „Za vlast a slobodu“, pod ktorým sa nachádza vlajka Česko-Slovenska s nápisom: „Rovnosť, volnosť, braterstvo“. V pravej časti sa nachádza heslo: „Svornosť jednota a láska k vlasti je odkaz náš!“. Vľavo je heslo: „Vernosť, družnosť, junáctvo, udatnosť sú príkazy naše!“ V spodnej časti lícnej strany sú znaky USSD Bratislava („Sdruženie slovenských dobrovoľníkov ústredie Bratisl“), Skalice z r. 1844 a Trnavy. „Vďaka mestám Bratislave, Skalici Slov., Malackám, Trnave, Vrbovemu, Okr. Výboru v Piešťanoch a obciam Krakovany, Stráže n./V. a Trebatica“.

Na rubovej strane je zobrazený veľký štátny znak Česko-Slovenskej republiky, nad ktorým sa nachádza heslo „Za vlast a slobodu“ a armádne insígnie (puška, meč, prilba). Bikolóra a trikolóra vytvárajú akési heraldické prikrývadla štátneho znaku, kde ako klenot je zvečnený Milan Rastislav Štefánik. Na pravej strane štátneho znaku sú erby Sliezska, Moravy a Čiech, pod ktorými je dátum „28. októbra 1918“. Na ľavej strane sa nachádzajú erby Slovenska, neidentifikovaný erb (v dolnom poli tohto erbu sa nachádza znak Těšínska a Ratibořska) a Podkarpatskej Rusi a dátum „30. októbra 1918“. Nad erbmi sú dátumy 1914, 1917, 1918, 1919,1920 a 1921. V pozadí za Milanom Rastislavom Štefánikom je zachytené legionárske vojsko, zložené z dvoch proti sebe idúcich formácií. Na horizonte sú znázornené Tatry v strede s dvojkrížom odrážajúcim slnečný svit zo slnka nad ním. V spodnej časti rubovej strany sa nachádza nápis: „Za vlast a slobodu / a republiku Československú / vojsko Československé / v roku 1914–1918–1919–1920–1921 / v bojoch zvíťazila Národná rada Československá“. Po stranách nápisu sa nachádza znak mesta Bratislava a znak mesta Malaciek.

Dobrý den, našla jsem doma vstupenku z roku 1991 na Všeobecnou československou výstavu. Byla to velká sláva, v rodinně jsme o tom hodně mluvili asi i proto, že to bylo krátce po revoluci a taková výstava byl nový čerstvý vítr.

Blanka Stromšíková, Kelč

Skončením 1. svetovej vojny a vyhlásením samostatného Československého štátu 28. októbra 1918 bolo potrebné získať kontrolu nad novovzniknutým územím a zaistením jeho hraníc. Na južnom Slovensku boli touto úlohou poverení československí legionári vracajúci sa do vlasti z bojov na Piave. Jedným z nich bol aj František Melich, rodák z Moravy. Po rokoch strávených na bojovom poli a s následkami mnohých zranení sa v Senci začiatkom roka 1919 začal písať príbeh veľkej česko-slovenskej lásky, ktorej dôkazom je bohatá zbierka pohľadníc zo začiatku 20. storočia adresovaná mojej prababičke Gizelle Melichovej, v tom čase Gotthardovej, vdove s dvomi synmi. Svoju lásku po Františkovom uzdravení a demobilizácii 30. októbra 1919 spečatili manželstvom. František veľmi túžil po spoločnom dieťatku, písal o tom na jednej z pohľadníc. Bohužiaľ, jeho túžba naplnená nebola. Bol však dobrým manželom, milujúcim a starostlivým otcom Gizellinym deťom – Jánovi a Ladislavovi (môjmu starému otcovi).

Mária Kuššová, Trnava

Pohlednice z konce 20. let představuje prachárnu v Levoči, kam mého dědečka Quido Romana Kociana zavála z Čech povinnost vojenské služby. V té době se seznámil se svou pozdější ženou, naší babičkou Vilmou. Po nějakém čase dědeček namaloval obraz, na kterém je tato prachárna ve stejném úhlu pohledu jako na pohlednici. Myslím si, že pohlednice mohla být inspirací pro jeho dílo.

V roce 2017 jsem se cíleně jela do Levoče podívat po stopách mých předků. Návštěvu prachárny jsem samozřejmě nemohla vynechat. Našla jsem ji v obnovené podobě (rekonstrukce po požáru)- dnes slouží jako restaurace, kongresové a ubytovací zařízení. Jako národní kulturní památka a součást Městské památkové rezervace je zapsána v seznamu UNESCO a v roce 2014 získala titul Kulturní památka roku. Těší mě, že se pohlednice dochovala jako svědek části příběhu naší rodiny a zároveň také příběhu starodávné budovy se základy ze 13. století.

Šárka Purkyňová, Ostrava – Poruba

Tyto knihy patřily mé prababičce Vlastě Fikejzové, později Bičíkové. V mládí odešla s rodinou svého učitele z Litomyšle na Slovensko, kde si dokončila studium na učitelském ústavu v Modre. Tam se seznámila s básníkem Jánem Smrekem, který jí věnoval svou první sbírku básní z roku 1922. Babička se pak vdala a ještě nějaký čas učila na Slovensku společně se svým manželem. Pak se společně odstěhovali zpět do Čech. Přátelství s Jánem Smrekem přetrvalo a on jí posílal všechny své vydané sbírky básní. Na třídním srazu po 50. letech v roce 1971 jí věnoval další sbírku básní. Bylo to česko-slovenské přátelství, které trvalo i po smrti jejího manžela. Prababička zemřela ve 102 letech a když jsem se jí jednou zeptala, proč si Jána Smreka nevzala, odpověděla, že by to nemělo budoucnost.

Lea Matvijová, Praha

Fotografie z vojny mého dědečka Jana Marounka (1911-1997) – 9. jezdecký pluk, 3. kulometná eskadra, Vysoké Mýto. Zde sloužil v první polovině 30. let v prvorepublikové armádě. Pojem „dragouni“ se mezi vojáky za první republiky běžně používal, nicméně tehdejší tisk proti tomuto pojmu brojil jako proti pozůstatku rakušáctví a habsburské historie.

Tomáš Marounek, Jirkov

20/03/2018


Moje maminka Věra Novotná, roz. Janoušková po válce studovala farmacii v Praze a na promoci měla černé kožené boty na dosti vysokém podpatku s tehdy módním zdvojeným páskem přes nárt. Promovala společně s mým tatínkem 9. 7. 1949, jak je napsáno na rubu fotografie. Za necelý rok, 8. 4. 1950, měli svatbu a na svatební fotografii má maminka tytéž boty i kabelku. Po válce bylo všeho málo, boty i kabelku měla schované dlouhá léta.

Koncem 70. let jsem studovala na vysoké škole a se skupinou studentů jsem chodila do tanečních pro dospělé. Zrovna takové boty přišly do módy, a i velikost mně seděla. Dokonce jsem v nich tančila polku a valčík.

Dnes už mám dospělé děti, dcerám botky neseděly, ani se jim moc nelíbily, ale já je stále schovávám jako památku na svou již zemřelou maminku, i na kvalitní práci tehdejších ševců Československa.

Petra Sázelová, Praha

V roce 1984 jsem končila čtyřleté studium hudební vědy na FFUK. Diplomní práce jsme tenkrát psali téměř v plném studijním provozu – teprve v letním semestru bylo minimum přednášek a seminářů. Pokud student zvolil téma, které vyžadovalo práci v archivech a knihovnách, dostal se do problémů. Psala jsem tenkrát práci na téma Hudba a škola v období české renesance, a protože jsem byla v časové tísni, požádala jsem o posun na zářijový termín, což byla docela velká troufalost. Jelikož jsem se chtěla vyhnout tomu, aby vedení katedry pochybovalo o mé píli, přihlásila jsem část své diplomní práce do soutěže studentských vědeckých prací – Školní řády 2. poloviny 16. století a počátku 17. století používané v českých zemích jako pramen pro poznání hudebního.

Vyhrála jsem fakultní kolo a postoupila jsem do celostátního, které se konalo v Bratislavě. V sekci věd o umění bylo celkem 14 prací – i toto kolo jsem vyhrála (např. nad dnešním rektorem Masarykovy univerzity v Brně Mikulášem Bekem). Přikládám tištěný soupis anotací všech prací z 18 soutěžních oborů společenských věd, pozvánku a programem soutěže a soupis názvů soutěžních prací věd o umění. Předměty to jsou na pohled ošklivé, ale obsah je velmi cenný – podává doklad o tom, čím se zabývala tehdejší studentská elita.

Markéta Kabelková, Praha

Byla to klasická láska z let šedesátých. On student AMU z Bratislavy, ona studentka práv z Prahy. Seznámili se příznačně, když ona ve společné menze předbíhala a on chtěl vysvětlit, „že toto sa predsa nerobí…“, aby jí vzápětí pozval na rande.

Blížil se den jejích narozenin a on byl v koncích. Jaký dárek a z čeho pořídit? Z prospěchového stipendia a brigád sotva zaplatil pobyt na koleji a ještě se snažil pomáhat ovdovělé mamince a mladším sourozencům. Přišel na spásný nápad. Krev se přece dá také prodat!

Jeho milá si doposud svoji hřívu upravovala pouze v plynové troubě v kuchyni. Jednoznačná volba padla právě na vysoušeč vlasů značky Bor. Byl to pěkný a praktický dárek. Ona svoji nevšední krásu za pomoci vysoušeče ještě podtrhla.
Používám ten rodinný klenot stále, přestože je ode mne starší o pět let.

Tatínek už není více jak dvacet dva let mezi námi, ale připomínka jeho láskyplného dárku, zaplaceného vlastní krví, mne vždy spolehlivě dojme…

P.S. Nedávno učinil záludný dotaz devítiletý syn Fanda na okolnosti odběru krve: dědečkovi odebírali krev přímo u pokladny nebo měli v elektroprodejně za tím účelem samostatnou místnost?

Beatrice Keményová, Praha