Tvár a osobnosť Alexandra Dubčeka (1921–1992) sa spája s reformnými zmenami v Česko-Slovensku v januári až auguste 1968 známymi aj ako Pražská jar. Presvedčenie celoživotného komunistu výrazne poznamenala angažovanosť v straníckej rehabilitačnej komisii, ktorá na začiatku 60. rokov prehodnocovala politické procesy s komunistami z prvej polovice 50. rokov 20. storočia. Postupné uvoľňovanie v kultúrnych a vedeckých sférach (napr. historici otvorili rad dovtedy utajovaných tém), sa prejavilo aj v politike. Začiatkom roka 1968 bol A. Dubček zvolený za prvého tajomníka ÚV KSČ (Ústredného výboru Komunistickej strany Československej). Postupne bola zrušená cenzúra, povolené bolo verejné zhromažďovanie a spolčovanie. Túto „kontrarevolúciu“ zastavili vojská piatich armád Varšavskej zmluvy, ktoré v noci z 20. na 21. augusta 1968 obsadili Česko-Slovensko. A. Dubček bol odsunutý do úzadia spoločenského života. Do politického života sa vrátil po novembri 1989. Stal sa poslancom a predsedom Federálneho zhromaždenia.

Okuliare Alexandra Dubčeka, 90. roky 20. storočia, H 42950, SNM – Historické múzeum

29/06/2018

Text: Marek Junek


Zlatou růži historicky uděluje papež jako zvláštní vyznamenání osobnostem, chrámům, městům či vládám pro jejich katolický charakter a loajalitu ke Svatému stolci. V současné době je výhradně udělována místům. V České republice toto vyznamenání mají pouze dvě lokality – Katedrála sv. Víta na Pražském hradě a velehradská bazilika.

Papež Jan Pavel II. udělil Zlatou růži velehradské bazilice 28. 6. 1985 u příležitosti konání poutě v rok 1100. výročí smrti sv. Konstantina.

Papež v apoštolském listu vyzvedl misijní činnost Konstantina a Metoděje mezi Slovany, zdůraznil jejich roli na rozvoji kultury na území Velké Moravy a také poukázal na tradici, která je spjatá s jejich jmény. Zároveň zmínil, jaký vliv má cyrilometodějská tradice na duchovní život obyvatel Československa.

Udělení vyznamenání mělo také posílit věřící v komunistickém Československu. Což se také stalo. Velehradská pouť v roce 1985 patřila k nejvýznamnějším protirežimním demonstracím v Československu v období před pádem komunismu.

Zlatá růže, Farnost Velehrad, pozlacený kov, vyrobeno ve Vatikánu, majitel: Farnost Velehrad

Zlatá růže, Farnost Velehrad, pozlacený kov, vyrobeno ve Vatikánu, majitel: Farnost Velehrad

Zlatá růže, Farnost Velehrad, pozlacený kov, vyrobeno ve Vatikánu, majitel: Farnost Velehrad

07/06/2018

Text: Martina Vyskupová


Pôvodom český výtvarník Jan Hála patrí k umelcom, ktorí prevažnú časť svojho života prežili na Slovensku. Maliarstvo študoval najskôr v súkromnej maliarskej škole Ferdinanda Engelmüllera (1867–1924) v Prahe. V období rokov 1910–1915 navštevoval pražskú Akadémiu výtvarných umení, konkrétne ateliér figurálnej maľby prívrženca akademizmu a symbolizmu Maximiliána Pirnera (1854–1924) a ateliér Vlaha Bukovaca (1855–1922). Po štúdiách v Prahe sa v roku 1923 usadil v slovenskej dedine Važec pod Tatrami. Okrem maľby sa venoval aj etnografii a dokumentaristike, písal tiež esejistické reportáže do českých Lidových novin. Bol členom slovenských umeleckých spolkov – Spolku slovenských umelcov (od r. 1925), Umeleckej besedy slovenskej (od r. 1928) a spoluzakladateľom važeckého umeleckého spolku Tatran (1926–1929). Samostatne vystavoval v rámci českého a slovenského územia v Košiciach (1931, 1933, 1938), v Prahe (1932), v Bratislave (1932) a v Liptovskom Mikuláši (1933). V rámci svojho umeleckého programu sa zameriaval najmä na dokumentáciu rázovitej krajiny Važca a slovenského folklóru, ktorý zaznamenával tradičnými výtvarnými prostriedkami. Venoval sa aj ilustrácii, patrí k zakladateľom modernej slovenskej ilustračnej tvorby pre deti a mládež.

Námetom predstavenej žánrovej kompozície zo zbierky SNM – Historického múzea je skupina žien vychádzajúcich z dedinského kostola na pozadí hornatej tatranskej prírody. Sú odeté v ľudových krojoch z obce Važec v slovenskom regióne Liptov, ktoré sa vyznačujú bohatou a pestrou výzdobou. V Hálovom maliarskom prejave s využitím pestrej farebnosti nachádzame prvky štylizovaného secesného dekorativizmu, ktorý bol pre jeho tvorbu príznačný na začiatku 30. rokov 20. storočia. Bol očarený važeckým krajom a prírodou. Jeho diela sú poznamenané najmä záujmom o miestny folklór (zvyky, odevy, povesti či piesne). Važec pod Tatrami inšpiroval aj ďalšie slovenské a české osobnosti pôsobiace v kultúre, napr. Jána Kollára, Ondreja Halašu, Karola Plicku, Pavla Socháňa. Okrem J. Hálu tu žili a tvorili aj výtvarníci Jaroslav Augusta a František Havránek.

Jan Hála (1890–1959), Z kostola, 1932, olej, plátno, 220 x 200 cm, SNM – Historické múzeum

Německá přilba pro protivzdušnou obranu, civilní varianta bez vzorového označení. Na obou bocích jsou obtisky s větším znakem Protektorátu Čechy a Morava. Takto označené přilby používal protektorátní Luftschutz, Liuftschutzpolizei, Feuerschutzpolizei a pravděpodobně i protektorátní policejní prapory. Vzhledem k typu zvonu přilby je toto s největší pravděpodobností Luftschutzpolizei.

Přilba je železná s černým nátěrem, zachována je vnitřní kožená výstelka i podbradník. V horní (temenní) části jsou dva otvory po průstřelu. Předmět je součástí kolekce artefaktů z pražského povstání v roce 1945, kterou shromáždilo Muzeum Klementa Gottwalda v Praze.

Větší znak Protektorátu Čechy a Morava má štít čtvrcený. V jeho pravém horním a levém spodním poli jest znak český: na červeném štítě stříbrný dvouocasý lev ve skoku vpravo hledící, úst rozžavených, s jazykem vyplazitým, čelenkou a zbrojí, vše zlaté barvy. V levém horním a pravém spodním poli znak moravský: na modrém štítě orlice vpravo hledící, stříbrně a červeně šachovaná, s čelenkou a zbrojí, vše zlaté barvy.

Národní muzeum, Historické muzeum, Sbírka Muzea dělnického hnutí, H11M-11

Ústredným motívom zástavy „Združenia Slovenských dobrovoľníkov“ je vyobrazenie Mohyly na Bradlom s čestnou strážou (česko-slovenskí legionári v rôznych uniformách). Vrch Bradlo je súčasťou Myjavskej pahorkatiny a je nad cestou medzi mestom Brezová pod Bradlom a Košariskami. Pod týmto motívom sú roky 1914, 1917, 1918, 1919, 1920 a 1921. Medzi rokmi 1918 a 1919 je dátum 28.–30. X. 1918 a heslo „Za vlast a slobodu“, pod ktorým sa nachádza vlajka Česko-Slovenska s nápisom: „Rovnosť, volnosť, braterstvo“. V pravej časti sa nachádza heslo: „Svornosť jednota a láska k vlasti je odkaz náš!“. Vľavo je heslo: „Vernosť, družnosť, junáctvo, udatnosť sú príkazy naše!“ V spodnej časti lícnej strany sú znaky USSD Bratislava („Sdruženie slovenských dobrovoľníkov ústredie Bratisl“), Skalice z r. 1844 a Trnavy. „Vďaka mestám Bratislave, Skalici Slov., Malackám, Trnave, Vrbovemu, Okr. Výboru v Piešťanoch a obciam Krakovany, Stráže n./V. a Trebatica“.

Na rubovej strane je zobrazený veľký štátny znak Česko-Slovenskej republiky, nad ktorým sa nachádza heslo „Za vlast a slobodu“ a armádne insígnie (puška, meč, prilba). Bikolóra a trikolóra vytvárajú akési heraldické prikrývadla štátneho znaku, kde ako klenot je zvečnený Milan Rastislav Štefánik. Na pravej strane štátneho znaku sú erby Sliezska, Moravy a Čiech, pod ktorými je dátum „28. októbra 1918“. Na ľavej strane sa nachádzajú erby Slovenska, neidentifikovaný erb (v dolnom poli tohto erbu sa nachádza znak Těšínska a Ratibořska) a Podkarpatskej Rusi a dátum „30. októbra 1918“. Nad erbmi sú dátumy 1914, 1917, 1918, 1919,1920 a 1921. V pozadí za Milanom Rastislavom Štefánikom je zachytené legionárske vojsko, zložené z dvoch proti sebe idúcich formácií. Na horizonte sú znázornené Tatry v strede s dvojkrížom odrážajúcim slnečný svit zo slnka nad ním. V spodnej časti rubovej strany sa nachádza nápis: „Za vlast a slobodu / a republiku Československú / vojsko Československé / v roku 1914–1918–1919–1920–1921 / v bojoch zvíťazila Národná rada Československá“. Po stranách nápisu sa nachádza znak mesta Bratislava a znak mesta Malaciek.

Pohnuté emoce spojené se vznikem Československé republiky se otiskly do nejrůznějších rovin kulturně-společenského života a ani tradiční kultura nebyla výjimkou.
Není tedy nijak překvapivé, že manifestace tohoto nadšení nacházíme na tak populárních a hojně rozšířených artefaktech, jako jsou kraslice.
Prezentované kraslice s vlasteneckou tematikou z fondu lidového zvykosloví Národopisného muzea NM jsou současně ukázkami dvou nejhojněji zastoupených způsobů výzdoby – techniky voskové batiky a techniky vyškrabování.
Velmi náročná a sofistikovaná technika voskové batiky spočívá v postupném nanášení voskové rezervy, přičemž voskem nepokrytá místa tvoří základ každé další barevné vrstvy ornamentu. Po ponoření do barvicí lázně je vosk ze skořápky odstraněn a nanáší se nová struktura, následuje nová barvicí lázeň a celý postup se opakuje až do docílení konečné podoby ornamentu.
Technika vyškrabování vyžaduje jemnou, ale jistou ruku, která je schopna tvořit ostrým nástrojem precizní linie a tvary. Ty vznikají seškrabáním barevné vrstvy až na původní barvu skořápky.
Jazykové nedokonalosti jsou u nápisů na kraslicích zcela typickým jevem.

Kraslice s naivním motivem státního znaku a svatováclavské koruny, Radešov u Volyně. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s naivním motivem státního znaku a svatováclavské koruny, Radešov u Volyně. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s naivním motivem státního znaku a svatováclavské koruny, Radešov u Volyně. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s motivem státního znaku ČSR, Ostrožská Nová Ves. Vypracovaná technikou voskové batiky, vyfukovaná, typická ukázka krasličářské tvorby novoveské provenience. Nedatována, ale znázorněný motiv a zpracování odkazuje k 1. třetině 20. století.

Kraslice s motivem státního znaku ČSR, Ostrožská Nová Ves. Vypracovaná technikou voskové batiky, vyfukovaná, typická ukázka krasličářské tvorby novoveské provenience. Nedatována, ale znázorněný motiv a zpracování odkazuje k 1. třetině 20. století.

Kraslice s pozdravem prezidentu TGM, Vnorovy. Vypracovaná technikou voskové batiky, vyfukovaná. Nedatována, pravděpodobně 1. třetina 20. století.

Kraslice s pozdravem prezidentu TGM, Vnorovy. Vypracovaná technikou voskové batiky, vyfukovaná. Nedatována, pravděpodobně 1. třetina 20. století.

Kraslice s plným textem národní hymny, lokalita neznámá. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s plným textem národní hymny, lokalita neznámá. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Kraslice s plným textem národní hymny, lokalita neznámá. Vypracovaná technikou vyškrabování, plná, nevyfukovaná. Nedatována, ale znázorněný motiv i výtvarné zpracování odkazuje k době těsně po roce 1918.

Náš najznámejší krasokorčuliar Ondrej Nepela korunoval svoje snaženie na zimnej olympiáde v japonskom Saporre, ktorá sa uskutočnila vo februári 1972. Jednalo sa o prvé olympijské hry, ktoré sa konali na ázijskom kontinente, ktorých sa zúčastnilo 1106 športovcov z 35 krajín sveta. Okrem Ondreja Nepelu na olympijských hrách získala bronzovú medailu aj Helena Šikolová v behu na lyžiach a družstvo hokejistov ČSSR taktiež získalo bronz, čo zaradilo ČSSR na 12. miesto v počte získaných olympijských medailí.

Po víťazstve na Majstrovstvách sveta v Bratislave v roku 1973 a intervenciách predstaviteľov vtedajšej štátnej moci, medzi ktorými boli predseda vlády Slovenskej socialistickej republiky Peter Colotka či prezident Gustáv Husák, mohol Ondrej Nepela vycestovať do USA, kde pôsobil v revue Holiday on Ice. V spomínanej revue vystupoval 13 rokov a po ukončení pôsobenia v USA sa Ondrej Nepela dal na trénerskú dráhu. Od roku 1986 až do svojho úmrtia v r. 1989 pôsobil v nemeckom Mannheime.

Dňa 21. decembra 2000 bol Ondrej Nepela vyhlásený Slovenským olympijským výborom za Slovenského športovca storočia. Cenu za svojho zverenca prebrala jeho trénerka Hilda Múdra.

Slovenské olympijské a športové múzeum, inventárne číslo 1383

Vlajka prezidenta republiky neboli prezidentská standarta patří mezi státní symboly. V době, kdy prezident pobývá v republice, visí na jeho sídle. Standartu, která je uložena ve sbírce Národního muzea, dostal první československý prezident T. G. Masaryk k sedmdesátým narozeninám darem od občanů ze svého rodného Hodonína. Ručně ji vyšily ženy z rodiny Pechů. Delegace města Hodonína, která prezidentovi přijela poblahopřát, mu ji předala v den jeho narozenin, 7. března 1920. Vzhledem k tomu, že oficiální prezidentská standarta v té době ještě nebyla vyrobena, vlála tato „neoficiální“ krátký čas nad Hradem. Poté byla umístěna v jedné z reprezentačních místností s oznámením „Dar hodonínských občanů velkému synu“.
Po smrti T. G. Masaryka pak byla vrácena rodině Pechů. V období okupace byla zakopána na pozemku rodiny. V rodině Pechů se standarta dědila po 3 generace. Do Národního muzea se dostala v roce 1986.

Historické muzeum – H8-13108

Rezolúcia zhromaždenia, ktoré sa konalo v Liptovskom Mikuláši 1. mája 1918, je politickou proklamáciou slovenskej politickej reprezentácie na sklonku prvej svetovej vojny.

Obsahuje aktuálne politické požiadavky, napr. uzavretie mieru, uznanie práva národov Rakúsko-Uhorska na sebaurčenie, zavedenie všeobecného rovného a tajného volebného práva, slobodu slova, tlače a zastavenie cenzúry slovenskej tlače. Po prvýkrát je tu verejne prednesená požiadavka slovenskej politickej reprezentácie vytvoriť spoločný československý štát.

Rezolúcia bola prednesená na ľudovom zhromaždení 1. Mája 1918 v Liptovskom Mikuláši, ktorého zvolávateľom bola slovenská sociálna demokracia. Rukopis rezolúcie po jej nadobudnutí do zbierok SNM podrobil historickej vedeckej analýze V. Zuberec. Podľa Zuberca autorom autentického štvorstranového konceptu rezolúcie bol V. Šrobár, slovenský politik, stúpenec politiky čechoslovakizmu a podporovateľ T. G. Masaryka. Rezolúcia bola korigovaná na prípravnej schôdzi 29. apríla 1918. Na redakcii a doplnkoch sa podieľal aj sociálnodemokratický politik J. Kusenda a tvorivo prispel aj J. Burian. Rukopis rezolúcie zakúpilo SNM v roku 1968 do zbierok vtedajšieho Historického ústavu SNM. Po vyhlásení rezolúcie za národnú kultúrnu pamiatku v roku 1988 bol dokument zaradený do Archívu SNM.

Papier, atrament Slovensko, Liptovský Mikuláš, Máj 1918, 65/1968, H 2797

27/10/2017

Text: Miroslava Burianová


Rukopis prvního zákona byl Národním muzeem zakoupen v roce 1971 z antikvariátu v Karlově ulici a je uložen v osobní pozůstalosti Aloise Rašína v Archivu Národního muzea pod inv. č. 814. Vzhledem ke svému významu je zapsán jako archivní kulturní památka číslo 62. Ostatní písemnosti Aloise Rašína věnovala o rok později do archivu vdova po Rašínově synu Ladislavovi Marie Rašínová. Zda byl jejich součástí původně i První zákon, či jej uschoval pro další generace František Soukup, jak to sám připsal na přední stranu dokumentu, je již dnes zřejmě nerozluštitelným tajemstvím. Pod slavným oficiálním Provoláním Národního výboru z 28. října 1918, je podepsán František Soukup, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobára a Alois Rašín. Právě on byl autorem tohoto významného dokumentu, stejně jako Prvního československého zákona.

Zákony nového státu se promýšlely již od jara 1918. Rašín vzpomínal, že jednání Národního výboru připomínalo spíše politikaření, takže připravený politický a hospodářský zákon raději projednali v Maffii (Maffie byl hlavní orgán českého domácího odboje během první světové války). Návrh tzv. základního zákona nového státu připravoval Rašín spolu s Přemyslem Šámalem a Ferdinandem Pantůčkem na schůzkách v bytě starosty Sokola Josefa Scheinera na Václavském náměstí během srpna a září. Dne 27. října 1918 v osm hodin večer zazvonil v bytě Aloise Rašína telefon. Z Vídně telefonoval zástupce Národního výboru ve Vídni Vlastimil Tusar a sdělil Rašínovi a jeho ženě Karle, že ho s vědomím císaře navštívil plukovník generální štábu Ronge a padla slova o kapitulaci. Vzrušení nedovolilo manželům Rašínovým spát. „Seděli jsme se ženou až do rána, přehlížel jsem všecky plány, které jsme dělali, aby se nezapomnělo na nic. Noc rychle utekla.“ vzpomínal Alois Rašín ve svých Pamětech. Josef Scheiner v noci zmobilizoval sokolské hlídky, aby očekávaný převrat proběhl bez výtržností. Rašín zatím načrtl návrh Prvního zákona na papír.

Ještě v brzkém ránu kolem šesté hodiny se šel projít přes Městské sady k Národnímu muzeu. Tušil, že ho čeká výjimečný den. Bylo ráno 28. října 1918. Když ve čtvrt na deset dopoledne znovu zazvonil telefon z Vídně s mylnou informací, že Rakousko-Uhersko kapitulovalo, byli všichni připraveni. Na budově, kde na Václavském náměstí sídlila redakce deníku Národní politika, byl vylepen text Andrássyho nóty. Rakousko-uherská monarchie přijala požadavek amerického prezidenta Woodrowa Wilsona na národní státy. Lidé si to vyložili jako kapitulaci. Ale v centru Prahy nikdo z politiků nebyl. Vůdci odboje v čele s Karlem Kramářem jednali v Ženevě s představiteli zahraničního odboje. V Praze byli přítomní předáci Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup a Jiří Stříbrný, kterým se později dostalo československou historiografií označení „muži 28. října“.

Rašín na to vzpomínal: „Když jsme přijeli s Malé Strany na Václavské náměstí, byla celá Praha vzhůru, všude vlály prapory, policejní strážníci měli již své čapky ozdobeny slovanskou trikolorou, vojáci si strhovali růžičky s čepic a ozdobovali je barvami českými nebo slovanskými. Všichni jásali, zpívali…“

Právníky Václavem Boučkem, Alfrédem Meissnerem a Lvem Winterem upravená podoba Rašínova Prvního zákona byla čtena na veřejnosti a v divadlech, ale hlavně ji zveřejnil tisk a narychlo vytištěné letáky. To již byl První zákon jednomyslně přijat na večerní plenární schůzí Národního výboru.

Zákon o zřízení samostatného Státu československého, dnes jednoduše nazývaný recepční norma nebo též První zákon, byl později publikován ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 11/1918. A co vlastně tužkou psaný papír obsahuje? Všehovšudy pět článků. Československý stát na jejich základě vstoupil v platnost. Ve skutečnosti však dokument nemluvil o vzniku republiky, ale jen oznamoval vznik samostatného státu. O jeho formě mělo být teprve rozhodnuto, ačkoli bylo pravděpodobné, že to bude republika.

Nejdůležitějším bodem Prvního zákona byl druhý článek, tzv. recepční. Říkal, že „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“ Jeho podstata tkvěla v uchování právní kontinuity s rakousko-uherskou monarchií, čímž mělo být zamezeno porevolučnímu chaosu.

Formát uložení:
Osobní pozůstalost Aloise Rašína, Archiv Národního muzea, inv. č. 814
Vzhledem ke svému významu je zapsán jako archivní kulturní památka č. 62.

> odkaz na eSbírky

První zákon československý, přední strana. Zdroj: Národní muzeum

Odpolední vydání Lidových novin již otisklo informaci o vzniku Československa. Zdroj: Národní muzeum